Náročnost aneb „zvládnu to?“
Jedna z nejčastějších otázek, které od vás dostávám při výběru zájezdu, nezní „kam pojedeme“, ale:
„Zvládnu to?“
V tomhle článku mluvím o pěších zájezdech – tedy o cestách, kde je chůze a pobyt v terénu hlavní náplní programu. Ne o klasických poznávacích zájezdech, kde se víc jezdí minibusem a chodí jen kratší úseky.
A je úplně jedno, jestli mluvíme o Madeiře, Azorech nebo Kanárských ostrovech.
Spousta lidí váhá kvůli fyzické náročnosti. Bojí se, že zájezd bude „pro dravce“, že ve skupině budou mladí, silní a rychlí lidé a oni budou ti, kteří nestíhají. Někdy se k tomu přidá i představa o mně – vysoký chlap, sportovec, takže to určitě po horách poženeme.
A pak je tu samotný terén. Ostrovní hory jsou jiné než ty naše. Často prudší, členitější, s jiným povrchem. Úzké stezky, kamenité pasáže, levády vedené exponovaným terénem. Pro člověka, který to nezná, je těžké si náročnost představit – a právě tady často vzniká nejistota.
Tyhle obavy jsou pochopitelné. A proto má smysl mluvit o tom, jak nad náročností přemýšlím já.
Jak uvažuji o náročnosti
Když vytvářím nový zájezd, nepřemýšlím v první řadě nad tím, kam až se dá dojít. Přemýšlím nad tím, jaký pocit si z cesty lidé odvezou.
U pěších zájezdů je to zásadní – protože chůze není jen přesun, ale hlavní obsah dne.
Tempo a průběh dne se vždycky přizpůsobuje skupině. Nejslabšímu článku, ne nejsilnějšímu. Neznamená to ale, že by šlo o zájezdy „pro kohokoliv“. Aby to fungovalo pro všechny, musí mít každý účastník určitou základní připravenost – fyzickou i mentální. Ne kvůli výkonu, ale kvůli pohodě celé skupiny.
Klíčové slovo ohledně náročnosti je pro mě „tak akorát“.
Co pro mě znamená „tak akorát“
V praxi to znamená, že většinu dnů trávíme chůzí v terénu zhruba tři až čtyři a půl hodiny. Výjimečně se dostaneme k pěti hodinám, ale není to běžné.
Samotná túra není izolovaný výkon. U pěších zájezdů je to jen jedna část dne, po které často následuje pozdní oběd, koupání v oceánu nebo návštěva zajímavého místa.
Nejde o to odchodit trasu. Jde o to prožít krásný den.
Rytmus dnů a práce s únavou
Program nikdy nestavím jako sérii náhodných výletů. Přemýšlím nad ním jako nad celkem.
Zkušenost mi ukazuje, že první den je ideální začít jednodušší trasu, druhý den si můžeme dovolit náročnější túru a třetí den už má tělo rytmus a hlava jistotu.
A pak je potřeba ubrat. Zařadit lehčí den, volnější program nebo prostor na regeneraci.
Únava se totiž nesčítá jen v nohách. Sčítá se i v hlavě. A s tou pracuji stejně pečlivě jako s fyzičkou.
Moje škála náročnosti: 1–5 botiček
Aby bylo snazší se v nabídce zorientovat, používám u zájezdů vlastní škálu náročnosti od jedné do pěti botiček. Nejde o exaktní vědu, ale o praktický orientační rámec, který vychází z dlouhodobé zkušenosti v terénu.
Jedna botička
Zájezdy převážně poznávací, kde se chodí jen krátké úseky. Obvykle jedna lehká túra s malým převýšením, krátkou vzdáleností a velmi jednoduchým terénem. Vhodné i pro lidi bez větších turistických zkušeností.
Dvě botičky
Lehčí pěší program. Jedna nebo více túr zhruba do tří hodin chůze, s mírnějším převýšením a spíš jednoduchým terénem. Ideální přechod mezi poznáváním a klasickou turistikou.
Tři botičky
Nejčastější kategorie u mých pěších zájezdů. Túry okolo čtyř hodin chůze, už s výraznějším převýšením a místy techničtějším terénem. Může se objevit kamenitý nebo exponovanější úsek. Vyžaduje základní turistickou kondici a jistotu pohybu v horách.
Čtyři botičky
Náročnější horské zájezdy s většími převýšeními. Běžné mohou být dlouhé sestupy, klidně kolem tisíce výškových metrů, a výrazná stoupání v řádu šesti až sedmi set metrů i více. Terén je horský, místy exponovaný. Určeno pro zkušenější turisty v dobré kondici.
Pět botiček
Nejnáročnější zájezdy v nabídce. Často vícedenní přechody, většinou nalehko, ale v čistě horském, někdy velmi exponovaném terénu. Tyto cesty jsou určené výhradně zkušeným turistům s velmi dobrou fyzickou kondicí a jistotou pohybu v horách.
Kilometry většinou neuvádím jako hlavní údaj – v ostrovním terénu mají omezenou vypovídací hodnotu. Důležitější je čas v terénu, převýšení a charakter trasy. Výjimkou jsou například levády na Madeiře, kde se chodí dlouhé úseky po rovině.
Náročnost je vždy subjektivní
Je důležité říct jednu věc otevřeně: náročnost je subjektivní pojem.
Pro někoho je osm set výškových metrů pohoda, pro jiného velká výzva. Záleží na zkušenostech, tempu, hlavě, počasí i aktuální kondici.
Proto u většiny pěších zájezdů uvádím převýšení a základní charakter trasy. A doporučuji jednoduchý test: vyberte si doma trasu s podobnými parametry a zkuste si ji. Ne jako výkon, ale jako pocit. Pokud byste jí zvládli jít druhý den znovu, jste přesně v cílové skupině.
Nejde o rychlost. Jde o odhad.
Mě nezajímá, jak rychle kdo chodí. Zajímá mě, jestli umí odhadnout svoje síly, říct si o pauzu a nejít přes sebe jen proto, že „ostatní to dávají“.
Tempo se vždycky přizpůsobuje skupině. Ale aby to fungovalo, musí každý přijíždět s realistickým očekáváním a základní připraveností.
Tohle není závod. Nikdo nikam neutíká. A ego je v horách spíš překážkou než výhodou.
Pokud si stále nejste jistí, napište mi a rád vám poradím.
Důležité je užít si cestu.
