Kořeny
Narodil jsem se v minulém režimu jako jediné dítě svých rodičů. Shodou okolností na naší chalupě v Podkrkonoší. Možná právě tam se zrodil můj vztah k horám. Dodnes v nich trávím velkou část svého života.
Dětství jsem strávil v přírodě a ve svých snových krajinách. Hodiny jsem dokázal sedět u řeky Jizery, listovat přírodopisnými knihami a vytvářet si vlastní světy.
Fascinovaly mne i jazyky – dodnes si pamatuji latinská jména zvířat a rodinné historky o tom, jak jsem jako čtyřleté dítě předčítal nápisy na zboží v obchodě.
Doma to ale nebylo jednoduché. Vztah mezi mými rodiči byl komplikovaný. I proto pro mě byla příroda útočištěm. Nejkrásnějšími společnými chvílemi byly prázdniny trávené každý rok ve stanu v lesích východního Slovenska.
Byli jsme daleko od civilizace a často celé týdny nepotkali živáčka. Ty chvíle mě formovaly víc, než jsem si tehdy dokázal uvědomit. A za to patří mým rodičům velký dík.
To podstatné začalo dávno před Madeirou. V přírodě, kde jsem nacházel klid.
Hledání směru
Do dospívání jsem vstoupil jako uzavřený a nejistý kluk. Devadesátá léta byla divoká a svobodná – a já v nich jako teenager bloudil a hledal směr. Blízká mi byla filozofie, hudba a pak přišel snowboard. Tehdy novinka, pro mě okamžitá vášeň.
V tomto období pro mě byli důležitější kamarádi, než škola. Ta šla na druhou kolej a v posledním ročníku gymnázia jsem musel opakovat ročník.
Zpětně to vnímám jako nevědomou revoltu proti neutěšené rodinné situaci – ale také jako moment, kdy jsem si poprvé řekl, že takhle žít nechci. Nakonec jsem odmaturoval.
Na pomaturitním večírku jsem se poprvé víc zapovídal se spolužačkou Šárkou. Z jednoho rozhovoru vznikl vztah, který výrazně ovlivnil další směr mého života.
Krátce nato jsem se dostal k nečekané brigádě – stal jsem se leteckým kurýrem. Ve dvaceti letech jsem několikrát týdně létal po Evropě. Krátce jsem se živil jako instruktor snowboardingu.
„Prkno“ mi otevřelo cestu do divokých koutů hor. Právě proto jsem se později rozhodl pro studium cestovního ruchu. Mým snem bylo žít v horách – a tenhle obor mi k tomu přišel nejblíž.
Madeira – místo, kde se to zlomilo
V roce 2002 mi Šárka řekla, že její máma, která tenkrát dělala vedoucí průvodců v CK Fischer, hledá delegáta na ostrov Madeira. O ostrově jsem věděl jen to, že leží v Atlantiku.
Šel jsem do internetové kavárny, našel fotografie zelených hor a něco ve mně rozhodlo, že pojedu. Ale byla ve mně malá dušička – byl to pro mne velký krok do neznáma.
Na jaře jsem na Madeiru s velkými obavami odletěl. Byl jsem introvert, neuměl jsem si představit, že vezmu mikrofon a povedu výlet. S řízením auta jsem měl minimální zkušenosti – a netušil jsem, co mě čeká na madeirských horských silnicích a že nakonec budou místem, kde se prakticky naučím řídit. Něco ve mně ale na tuto výzvu už kývlo a nebylo cesty zpět.
Pamatuji si ale úplně přesně ten první dojem při jízdě z letiště do Funchalu. Bylo to neznámé místo, a přesto jsem měl zvláštní pocit. Jako bych se ocitl doma, aniž bych věděl proč.
Po týdnu zaškolení kolegyně odjela a já zůstal na ostrově sám. Každý volný den jsem trávil v horách s batohem na zádech a vstřebáváním všeho, co se dalo o Madeiře zjistit.
Studium mě začalo bavit jako nikdy předtím. Ponořil jsem se do samostudia botaniky, historie a mnoha dalších oblastí, které s Madeirou souvisely.
Ostrov byl tehdy klidný, téměř bez turistů. A já se do něj zamiloval.
Můj první výlet jako průvodce si pamatuji dodnes. Tréma, pochybnosti, nervozita. Ale jakmile jsem začal mluvit o místech, která jsem si sám prošel a zažil, nadšení převzalo velení. Na konci dne lidé tleskali.
Pro mě to byl transformační okamžik. Poprvé v životě jsem cítil, že dělám něco, co má smysl – a že jsem našel své povolání.
Moje cesta nebyla přímá, ale zpětně vidím, že to bylo správně.
Léta plná dobrodružství
Madeira se stala mým domovem od jara do podzimu na mnoho let. Šárka dala výpověď v práci a přestěhovala se za mnou.
Zprvu jsme bydleli v orchideové zahradě Quinta da Boa Vista, později v domečku mezi banánovníky nad Funchalem s historií sahající až ke Kryštofu Kolumbovi. Prošli jsme téměř všechny horské trasy a levády, poznali nejzapadlejší kouty ostrova a našli zde své přátele.
Začala mě hodně bavit portugalština a ostrovní životní styl se mi velmi zalíbil. Postupně se mezi cestovními kancelářemi rozkřiklo, že na Madeiře žije „nějaký Honza, který to tu opravdu zná“. Nabídek ke spolupráci přicházelo od cestovek stále více a začal jsem tvořit jedny z prvních specializovaných pěších a poznávacích programů pro české cestovatele.
Postupně jsem se z role delegáta stával průvodcem po horách, ale i expertem, jehož znalosti oceňovaly cestovní kanceláře, kterých tu se vzrůstající poptávkou po tomto krásném ostrově začalo působit čím dál víc.
V roce 2008 jsem se poprvé vydal na Azory – tehdy téměř neznámé. Projel jsem je stopem s batohem na zádech a znovu vznikly nové programy, první svého druhu na českém trhu, které jsem později vedl.
Zimy jsem trávil jako delegát v Alpách – od Dolomit přes Rakousko až po Savojské Alpy, kde jsem strávil více než deset sezón. Plnil jsem si snowboardové sny a intenzivně cestoval i soukromě – po Evropě, Asii i Střední Americe.
Na Madeiře jsem poprvé pochopil, že být průvodcem je moje skutečné povolání.
Zastavení
Zlom přišel po vážném úrazu kolene. Rok rehabilitací, trvalé omezení a psychicky velmi náročné období. Prošel jsem si depresemi a hledal nový smysl.
Smysl jsem v ten čas nemohl hledat v pohybu. Musel jsem ho najít v sobě. Ponořil jsem se hlouběji do sebe a začal pomalu rozplétat, co se ve mně vlastně děje.
Navenek jsem zkoušel různé role – byl jsem na čas provozním vegetariánské restaurace, průvodcem brazilských skupin, manažerem cestovní kanceláře zaměřené na luxusní klientelu. Nikde jsem se ale necítil doma. Chyběl mi pohyb, svoboda a jiskra.
Pak mi dobrý kamarád z Madeiry řekl: „Jeď na La Gomeru, tam se ti bude líbit.“ Kanárské ostrovy jsem měl zaškatulkované jako destinaci hotelových komplexů a laciné zábavy, ale dal jsem tomu šanci. A vrátil se nadšený.
Oproti v té době již velmi populární Madeiře jsem našel místo, které mi připomínalo můj „domovský“ ostrov v časech, kdy jsem tam přijel. Autentický a divoký ostrov téměř bez turistů. Začal jsem objevovat i další zapadlé kouty Kanárů, znovu tvořit programy a vést zájezdy. Vracel jsem se do své síly.
Rozhodl jsem se, že průvodcovství se chci věnovat nadále – a naplno. A že dobrodružství ještě nekončí.
Do toho přišla nabídka provázet a organizovat cesty po Indii. Z jedné cesty se stala tradice, která trvá dodnes. Vždy se tam jednou za rok s cestovateli vydávám a zažívám fascinaci.
A znovu jsem hledal i fyzické spojení s přírodními živly. Jako kluk od Jizery jsem objevil kajak na divoké vodě – další způsob, jak být součástí přírody, ne jen jejím pozorovatelem.
Zastavení mě naučilo znovu si ujasnit svůj směr, ale postavit ho na hlubších základech.
Nové horizonty
Během pandemie jsem ze dne na den přišel o obživu. Po více než dvaceti letech v cestovním ruchu jsem cítil, že je čas zúročit zkušenosti jinak.
Napadlo mne vymyslet projekt zaměřený na Madeiru a ostrovy v Makaronésii. Oslovil jsem partnera, který měl cestovní kancelář a vznikl web Madeiřan. Je úspěšný – ale mně postupně došlo, že moje vize, hodnota a role je jiná. Víc osobní. Rozhodl jsem se jít vlastní cestou.
A tak vznikl Ostrovan.
Projekt, který je další fází mé cesty. Manifestací zkušeností, které jsem získal. Hodnot, kterým věřím. Chci být mostem mezi cestovateli a ostrovy, které jsou mým druhým domovem.
Nabízet autentické informace, smysluplné a pokud možno i udržitelné programy a tvořit cesty, které nejsou jen o sbírání zážitků, ale o skutečném prožitku.
Nyní jsem majitelem vlastní cestovní agentury. Ale to je jen nálepka.
Stále se cítím být hlavně průvodcem. Protože to není práce – je to moje povolání.
A mým cílem je neztratit jiskru v očích a dělat věci, které dávají smysl mně i těm, kteří se se mnou vydají na cestu.
Projekt Ostrovan je hluboce spjatý s mojí identitou. Je přirozeným pokračováním toho, kým jsem.
Dnes pomáhám lidem najít vhodný ostrov, ale i vlastní cestu.